Na přelomu dubna a května 2009 jsem v poštovní schránce objevil obálku s emblémem Evropského soudu a razítkem švýcarské pošty v Zurychu, vzdáleného od Štrasburku stovky kilometrů. Obsahem této obálky byl dopis Evropského soudu nebo lépe jeho páté sekce, ve kterém nám bylo sděleno, že tři soudci neshledali v našem podání porušení bodů Úmluvy, a že se proto stížnost odmítá. Čirou náhodou jsem na internetu objevil článek „Stížnosti proti ČR u Evropského soudu končí v koši“ http://www.sv.cz/view.php?cisloclanku=2004062404 , který je ještě o rok starší než byla naše stížnost. Zarážející na tomto článku je skutečnost, že podrobně popisuje nestandardní jednání české sekce u Evropského soudu a zároveň uvádí téměř totožný obsah dopisu, jaký jsme obdrželi i my.
Stanovy Evropského soudu sice říkají, že pokud se nezjistí porušení bodů Úmluvy o základních lidských právech a svobodách může být stížnost v jakémkoliv stavu řízení odmítnuta. Mnohé však nasvědčuje tomu, že v české sekci Evropského soudu dodnes dochází k protiprávním postupům jak uvádí Ing. Roub ve zmiňovaném článku. Účelem může být ochrana před mezinárodní ostudou z velikého množství stížností občanů proti ČR, eliminace stížnosti, ve kterých český stát nemůže uspět apod.
Dopisem od Evropského soudu náš sedmnáctiletý restituční spor definitivně skončil a já nevím jak se mám zachovat, čemu či komu mám věřit a hlavně jak mám rozumět ve schránce ležícímu dopisu s razítkem švýcarské pošty odeslaného obyčejnou cestou s tak důležitým sdělením od soudu? Tento dopis nikdo osobně nepřevzal a mohl se proto určitě i ztratit. Když si pak ještě navíc k tomu přečtete jaký osud mají stížnosti podané k Evropskému soudu, začnete pochybovat i o tom, že už dvacet let žijeme ve svobodném státě.