Přečtením knih o Modré planetě je možné si ověřit, že jeden „možná extrém“ vyvolává zcela opačný „jistý extrém“. Jako převážná většina lidí mám k dispozici pouze můj selský rozum, na který se v otázkách hypotetických sporů spoléhám nejvíce a ani po přečtení x stránek odborné literatury si nechci a nemohu nárokovat patent na řešení problému klimatických změn. Můj laický názor na nebezpečí hrozící z oteplování Země je proto zcela nekomplikovaný a myslím, že i docela logický. Právě důkazy o existenci klimatických změn ještě před industriální revolucí, používaných panem prezidentem k bagatelizování současného oteplování dosvědčují, že už i na přirozené a přírodou způsobené znečišťování atmosféry bylo reagováno změnami teplot. Pokud by příroda toto své přirozené znečišťování zvládala bez jakýchkoliv reakcí, nebyl by zcela jistě důvod k obavám, neboť by to byl důkaz, že rezervy regeneračních mechanizmů jsou dostatečně velké. Změny teplot však tady dokazatelně byly a proto, když k těmto náhodným přírodním účinkům a chemickým reakcím znečišťujících ovzduší budeme neustále přidávat faktor znečištění způsobeného člověkem, musíme zcela určitě počítat s tím, že regenerační proces zajišťující život na naší Zemi bude jednoho dne přetížen a zkolabuje. Budeme mít potom ještě čas na adaptaci, o které ve svých knihách mluví pan prezident, nebo vyhyneme jako brontosauři? Jak a kdy tento okamžik nastane, nedokáží odhadnout ani ti nejlepší odborníci a proto i přehnaná opatrnost má své opodstatnění. Srovnáváním environmentalismu s totalitním komunistickým režimem by se pan prezident rád prezentoval jako disident dnešní doby. Proč však tyto své ambice neprojevil již před rokem 1989? Bez rizika šikanování vlastní osoby a rizika ztráty osobní svobody se spíše jedná o urážku všech disidentů, kteří svým postojem dávali v sázku víc než ťukání na hlavu a pískot jejich oponentů. Tento názor mi nedovoluje souhlasit s panem prezidentem a přidat se na stranu ekonomie jako na všespasitelné náboženství. Jestliže ekologičtí aktivisté ještě dnes nemohou vše dlouhodobě a jednoznačně dokázat, tak stejně se panu Klausovi nedaří přesvědčivě doložit existenci neviditelné ruky ekonomie, která je schopna vyřešit jakýkoliv přírodní problém. Jeví se až dojemné jaké obavy má v této souvislosti pan prezident o naši svobodu, když jako ekonom v roli věštce vidí naši modrou planetu v ohrožení.
A nechce se ani věřit s jakou neuvěřitelnou lehkostí a nadšením je na druhé straně ochoten připravit občany země, které je prezidentem, o jejich základní lidská práva a svobody jenom proto, že stát v minulosti nebyl schopen dodržet své vlastní zákony. Zcela jistě není třeba diskutovat o nedotknutelnosti či platnosti tzv. Benešových dekretů, ty jsou a navždy zůstanou zákony, o které se opírá existence současné České republiky. Toho si jsou vědomi i všichni jejich odpůrci, kteří však v nedůslednosti polistopadového státu k nápravě předešlých porušení těchto dekretů samotným československým státem, mohou vidět příležitost k dosažení svých cílů. Vše totiž svědčí o tom, že všechny smlouvy s Evropskou unií přímo nesouvisí s Benešovými dekrety a už vůbec ne retroaktivně. Nicméně český stát má problém s uplatňováním více než 60 let starých revolučních zákonů v tom, že se nedodržovaly ani tehdy a jenom zde je nutno vidět jejich slabinu. Soud, k němuž se obrátí občan, musí posuzovat, zdali byl či nebyl v daném případě porušen platný zákon. A dojde-li k závěru, že byl, musí vynést rozsudek a třeba nařídit i obnovení procesu. S určitou jistotou se nechá předpokládat, že případů, ve kterých došlo k procesním chybám při konfiskaci majetku odsunem postižených menšin, nebylo mnoho. Třebaže se jednalo o dosti chaotickou dobu, tak poválečné protiněmecké nálady mnoho procesních chyb státních úředníků při konfiskování majetku zaručeně nepřipustily. Proč tedy vyvolávání strachu z návratu odsunutých menšin a proč ten neúměrný humbuk okolo Benešových dekretů, kterému máme obětovat naše základní lidská práva a svobody? Odpověď je zcela jednoduchá: Nejedná se totiž o obavu z návratu majetku sudetským Němcům, nýbrž o eliminaci povinnosti státu, dořešit podle Benešových dekretů, komunisty nezákonně zdeformovaný přechod konfiskovaného majetku do rukou českých občanů. Zde byly tyto dekrety komunistickým režimem porušeny a ignorovány nejvíce a to bezesporu představuje největší reálné nebezpečí k jejich prolomení. Stát po listopadu 1989 protiprávnosti nastupujícího komunismu v poválečném přídělovém řízení restitučními zákony neřešil a soudy se vůbec nenamáhaly tento nedostatek v ochraně Benešových dekretů za pomoci nadřazených zákonných opatření, jakými Listina základních lidských práv bezesporu je, napravit.
Tím se beze zbytku vysvětluje, proč si pan prezident vynucenou výjimku základních lidských práv a svobod z Lisabonské smlouvy tak nadšeně přeje. I když z jeho politického přesvědčení a pozice by nejlepší ochranou Benešových dekretů zcela jistě byla náprava předešlého porušení vlastnických práv českých občanů, tak vynucením výjimky pod rouškou jakési pseudoochrany dekretů sklízí od části veřejnosti těžko pochopitelný potlesk a uznání. Málokdo si asi uvědomuje, že po ratifikaci výjimky to nebudou pouhá porušení Benešových dekretů, ale především všechny dosavadní přehmaty státu a pochybení soudů, co nebudou napadnutelná či kritizovatelná. Panu prezidentovi ztráta naší svobody, na rozdíl od boje proti globálnímu oteplování, vůbec nevadí. On, jako soukromá osoba se už asi těžko bude se státem někdy o něco soudit.
Tomáš Čepl a spol.