K nabytí názoru, že tyto obavy jsou skutečně neopodstatněné nemusí být člověk politologem ani právníkem. Stačí, když od počátku sledoval přijímání České republiky do Evropské unie a schvalování dalších přístupových dohod. Otázka benešových dekretů je jimi natolik ošetřena, že větším nebezpečím se jeví srážka naší země s jinou planetou, než by mohlo dojít k jejich zrušení. Ostatně i Evropský soud již jednou odmítl stížnost skupiny sudetských Němců na zrušení benešových dekretů a náhradu za ukradený majetek po druhé světové válce, takže dosavadní smlouvy fungují na sto procent. Pokud prezident republiky jako euroskeptik a odpůrce Lisabonské smlouvy tento nexistující problém použil k dosažení svých cílů je zcela pochopitelné, že většina národa znejistěla a přiklonila se na jeho stranu. Možná máme z dob T.G.Masaryka, prezidenta Osvoboditele zafixováno, že nejvyšší představitel země je moudrost sama a je mu proto nutno věřit. To, že moudrost nemusí být vždy vlastností chytrých a vzdělaných lidí však vidíme téměř denně na naší celé současné politické scéně. Okamžitým přijetím navržené všeobecné vyjímky listiny základních lidských práv z Lisabonské smlouvy na sebe pan prezident prozradil, že mu benešovy dekrety až tak moc na srdci neleží. Dohodnutou vyjímkou, která je právě oným „belzebubem", jednoznačně a vědomě připravil především vlastní občany o právo na spravedlnost.
Jeden příklad za všechny. Předešlý ministr spravedlnosti pan Pospíšil v televizním interviu přiznal, že veliké množství soudních rozsudků je špatných, aniž by však poškozeným dal nejmenší naději na nápravu křivdy. Není tedy divu, že občané nespokojeni s vnitrostátními soudními verdikty se často a s důvěrou obracejí na Evropský soud do Štrasburku. Z dohodnutého okleštění Lisabonské smlouvy musí být každému jasné, že po ratifikaci vyjímky o neplatnosti listiny základních lidských práv mohou být a také budou podané stížnosti státem libovolně filtrovány. Přesně podle přísloví „My když chceme pomůžeme, když nechceme nemůžeme". Již dnes existují důvodná podezření, že z obavy z neúspěchu u soudu a ostudy státu jsou na základě nařízení státních institucí českou sekcí u Evropského soudu stížnosti nestandadním způsobem odmítány dříve, než je samotný soud začne řešit. Zatím je zmíněné jednání státu zcela protiprávní a existuje možnost tyto totalitní manýry napadnout, po ratifikaci vyjímky již však nikoliv.
My, kteří nemáme „money ani známí" o právo na spravedlnost přijít nechceme. Nenechme se proto nikdy a nikým připravit o právo na mezinárodní dohled nad dodržováním základních lidských práv v naší zemi, které jsme teprve před dvaceti lety získali.
Tomáš Čepl