Sám bývalý ministr spravedlnosti pan Pospíšil v médiích přiznal, že velké množství soudních rozsudků je špatných, ale jak chce toto pochybení právního státu řešit již neuvedl. Není tedy jasné, zda se s podobnými rozsudky musíme smířit nebo zda existuje možnost k nápravě. Bylo by jistě zajímavé zjistit, jaké množství z těchto nespravedlivých rozsudků připadá právě na restituční spory. Zkušenosti ze soudních síní dávají za pravdu názoru, že orientace v českém uplatňování mezinárodně uznávaných lidských práv je velice obtížná. A to i přesto, že základní lidská práva a svobody jsou podle Ústavy České republiky nadřazeným právním měřítkem, což soudy zřejmě moc nezajímá. Jinak tomu často nebylo ani v restitučních sporech o vydání majetku získaného do vlastnictví v přídělovém řízení po druhé světové válce. Dokonce se zdá, jakoby průběh poválečného přechodu konfiskovaného německého majetku do vlastnictví českých občanů byl něco jako horká kaše, o kterou se nikdo nechce spálit. V tisku ani v médiích se toto téma téměř vůbec neobjevovalo a to i přesto, že se jeho problematika týkala velikého množství rodin, které se na výzvu poválečné vlády rozhodly opustit svou dosavadní existenci a odešly do vysídleného pohraničí. Uposlechly nejenom výzvy státu, ale věřily i jeho nabídkám a slibům, které zcela zhatila únorová revoluce. Byl to právě nastupující komunistický režim, který v zájmu své ideologie již běžící přídělové řízení konfiskovaných živnostenských podniků do vlastnictví občanů zneužil k podvodům a ožebračení poctivých živnostníků. Tento fakt je z archivních dokumentů zcela zřejmý, ale soudy se jej v restitučních sporech rozhodly zcela ignorovat. Všechny jejich stupně téměř unisono požadovaly přímé důkazy o nabytí nemovitosti a ve svých rozhodnutích nebraly ohled na kriminální počínání tehdejších úřadů. Nestačilo jim zjištění obsahu nemovitosti v ceně za přidělený podnik a mnoho jiných nepřímých důkazů o vlastnictví majetku, nýbrž své zamítající verdikty odůvodňovaly výslovně vyjádřenou vůli státního (komunistického) úřadu nemovitost nepřidělit. A to i přesto, že ve svých rozsudcích označují stav po přídělu jako „neposkytující jakoukoliv právní jistotu příjemci přídělu pro další provozování živnosti“ a dokonce rozhodnutí o přídělu nazývají paaktem. Jako by si soudy vůbec neuvědomovaly, že vedle porušení základních lidských práv, dávají svým verdiktem souhlas a punkt legálnosti i komunisty porušenému dekretu prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše z roku 1945. Protože je tento případ srovnatelný s nákupem domu do osobního vlastnictví, při kterém prodávající za nezměněnou cenu vydá kupujícímu pouze zařízení domu, nemůže být pochyb o tom, že tomu tak není. Benešovy dekrety zcela jistě takovýto přechod konfiskovaného majetku odsunutých menšin do rukou českých občanů neuzákonily a proto již tehdy došlo k jejich prolomení. Bohužel následky neuváženého verdiktu současného soudu nejsou již pouze záležitostí neúspěšných restituentů, nýbrž je můžeme pocítit všichni, vždyť neporušenost Benešových dekretů je důležitou ochranou zákonných opatření, která bezesporu patří k základním právním předpisům, o které se opírá existence současné České republiky. Po tom všem se musím ptát: Jaký smysl a účinnost mohou mít všechny ty přísliby, úmluvy a vyjímky z mezinárodních smluv, když si nedovedeme „zamést před vlastním prahem“ ? Na to však naši politici mlčí a nebo problém bagatelizují jakoby by nevěřili tomu, že někdo z odpůrců Benešových dekretů může uvedenou nedůslednost státu odhalit a začít jednat.
Blog | Tomáš Čepl